Zuzana Doleželová: Ráda píšu o lidech, kteří mají co říct

 

Pocházím z jedné středočeské vesničky, o níž lze s trochou nadsázky říct, že každý druhý, kdo tam bydlí, je mistr republiky. Orba, plochá dráha a tanec je něco, čemu se v Bernardově vždycky dařilo. (úsměv) Odmala jsem ve škole ze všeho nejvíc milovala češtinu. Bavil mě větný rozbor, historie jazyka. O tom, co jednou vystuduju, jsem měla jasnou představu už v 6. třídě. Ještě první rok na Karlově Univerzitě jsem byla přesvědčená, že moje místo je v Ústavu pro jazyk český. Jenže člověk míní… Navíc jsem brzy pochopila, že mi tamní takřka anonymní přístup ke studentům a zároveň značný důraz na literaturu nevyhovují, a přestoupila jsem na Univerzitu Palackého, která dle mého názoru nabízí opravdu vysokou úroveň vzdělání a zároveň je tu vše mnohem osobnější. A protože mám ráda výzvy, kromě českého jazyka a literatury jsem nakonec vystudovala i polštinu. Musím říct, že na univerzitu moc ráda vzpomínám, i na spoustu pedagogů, díky nimž se moje láska k historii jazyka a k jazyku jako takovému ještě prohloubila. Nicméně akademická půda by pro mě nebylo to pravé. Nad spoustou věcí si bádám sama v sobě, ráda se zabývám různými jazykovými perličkami, jdu do hloubky problémů, stále miluju staroslověnštinu, ale pro život potřebuju kontakt s lidmi a trochu větším reálnem. (smích)

 

 

Jak už to bývá, člověk si k místu, kde se dennodenně pohybuje, vytvoří pouto. Obzvlášť když je oním místem nádherná Olomouc, jež se v mnohém podobá Kutné Hoře, která je od mé rodné obce pár kilometrů a kde jsem strávila čtyři roky na gymnáziu. A navíc jsem v Olomouci potkala manžela, takže na otázku, zda se vrátím do středních Čech, nebo zůstanu na Hané, byla poměrně snadno nalezena odpověď. Kromě toho, že je Olomouc opravdu hezké město s bohatou historií, jež mě vždycky zajímala, si také myslím, že lidem nabízí spoustu vyžití – ať už kulturního, sportovního, nebo společenského. A když bych měla být konkrétní, pak jsem si zamilovala zvuk Englerových varhan, pohled na katedrálu svatého Václava, posezení v příjemných kavárnách, řadu festivalů, jež se tu konají, fakt, že odkudkoliv se do centra dostanete za pár minut, blízkost Jeseníků, procházky kolem řeky, ale třeba také to, že lidé jsou zde k sobě milejší. To je něco, co si rodilí Olomoučané možná vůbec neuvědomují a co dokáže ocenit asi jenom člověk, který sem přijde odjinud. I když do italské nátury, jež je mi nesmírně blízká, máte pořád dost daleko, vůbec to není špatné! (smích)

 

 

No… (odmlčí se) Já bych byla především opatrná s označením novinářka. Ona se novinařina v posledních letech dle mého docela dost změnila, obzvlášť v kontextu krajském, nebo ještě víc v lokálním kontextu. Jsem nesmírně vděčná, že jsem vždy pracovala tam, kde jsme s radostí mohli informovat o zajímavých osobnostech, kulturních událostech, úspěších a kde nás tak trochu míjela politika, s níž je vše v rámci města, ať už chcete, nebo ne, provázáno. Někdy více, někdy méně. Neumím si představit, obzvlášť v dnešní poněkud rozpolcené době, že bych měla zastávat pozici klasického žurnalisty se vším, co k tomu má náležet. A to slůvko „má“ je velmi důležité, protože já osobně si myslím, že opravdu dobrých novinářů v pravém slova smyslu ubývá… 

Pro mě je práce redaktorky určitou svobodou, příležitostí, jak potkávat inspirativní lidi a mít tu „moc“ jejich příběhy přibližovat ostatním. Možností vyjádřit se k tématu, o němž se domnívám, že stojí za to. Příjemnou „povinností“ přinést čtenářům zajímavosti z našeho okolí, z kulturní scény, dát jim tipy na výlety. To a spoustu dalšího. Zkrátka přinášet pozitivní informace. Čímž ovšem neříkám, že nikdy nepíšu o závažných věcech a složitější problematice. 

 

Je toho víc. Ale když bych měla něco vyzdvihnout, pak jsou to rozhovory. Moc mě baví hovořit  s lidmi, skutečně se o ně zajímat, jít do hloubky, dostat z nich ono „něco navíc“ tak, aby byl čtenář spokojený. A také abych byla spokojená já, protože se při psaní vždy řídím vlastním pocitem. Mám vyzkoušeno, že to funguje. A občas se stane, že mám na diktafonu dvě hodiny materiálu, ale to mi vůbec nevadí. Ráda se tím probírám, obzvlášť pokud má ten člověk skutečně co říct… Stejně tak mám ráda lifestylové články o nových podnicích. Mnohdy za otevřenou kavárnou stojí velmi poutavý příběh majitele, který pak čtenářům předávám. Vždy se snažím maximálně nasát atmosféru místa, udělat si vlastní dojem. Pak článek působí opravdově a je uvěřitelný. Také ráda píšu něco, co jsem si sama pro sebe pojmenovala „osobní glosa“, v níž čerpám z aktuální situace a tak trochu ze svého momentálního života, přičemž vždy pečlivě přemýšlím nad mírou sebeodhalení. A jako většina žen miluju módu, takže módní články jsou pro mě příjemným relaxem.

 

No samozřejmě nedá! (smích) Zatímco před odchodem na rozhovor či reportáž se vždy připravuju, na mateřství tě nikdo nepřipraví. Nikdo. A všechny organizátorky kurzů si mohou tvrdit, co chtějí. (smích) Při psaní dávám na svou intuici, na dojem, stejně tak to mám i jako máma. Už rok je každý nový den naprosto výjimečný a jedinečný. To byly pochopitelně i dny předtím, ale teď má výjimečnost naprosto jiný význam. Lhala bych, když bych tvrdila, že jsou všechny okamžiky snové a zalité sluncem, někdy je to pořádná dřina! Ale zároveň tě ten malý človíček nesmírně nabíjí. Podívá se na tebe těma svýma očima a ty víš, že je svět nádherný… A když si potřebuju odpočinout, píšu. Mám štěstí, že můžu, že je o mou práci pořád zájem a že se stále najdou čtenáři, kteří umí i pochválit. To potěší skoro stejně jako úsměv dítěte… Ten je ale nejvíc.