Z historie: sudetští Němci v politice na Olomoucku

V roce 1935 se měly v Hněvotíně na Olomoucku konat volby. Před volbami se zde sešli zástupci všech místních stran a dohodli se, že utvoří jednotnou kandidátku, aby se volby vůbec nemusely konat a ušetřily se tím obecní peníze. Rozdělili si mezi sebou mandáty – 14 připadlo zástupcům německých stran, 10 zástupcům českých, starostou se měl stát Němec a jeho náměstkem Čech.

Prvorepublikové volební právo umožňovalo, že v obcích, ve kterých kandiduje pouze jedna strana, se žádné volby konat nemusí a jediná kandidující strana prostě obsadí zastupitelstvo. Tento jev pak umožňuje pochopit, proč se Sudetoněmecké straně podařilo v komunálních volbách v německých oblastech v roce 1938 dosáhnout neuvěřitelně vysokého úspěchu 85 %. V podstatě stačilo zastrašit protikandidáty, aby vůbec proti ní vůbec nešli, a najednou měli 100 % hlasů. V místech, kde proti SdP kandidovali němečtí sociální demokraté a komunisté, hlasovalo až 30 % sudetských Němců proti SdP, a to přes veškeré zastrašování, hospodářský bojkot a terorizování lidí s jiným názorem. Ve smíšených česko-německých oblastech, ve kterých za Němce kandidovala jenom SdP, hlasovali mnozí demokraticky smýšlející Němci pro české strany.

V několika silně levicových obcích na Olomoucku, jakými byly třeba Hlubočky nebo Mariánské Údolí, neměli henleinovci vůbec odvahu kandidovat. V jedné vesnici museli pořádat svou zakládající schůzi pod ochranou českých četníků, protože měli strach ze svých prodemokraticky smýšlejících německých sousedů. Němečtí levicoví dělníci se zúčastnili i obrovské demonstrace na podporu obrany Československa v září 1938 v Olomouci. Zájem o účast na demonstraci byl z jejich strany natolik velký, že pro ně musel být vypraven speciální vlak.

Při zkoumání historie sudetských Němců ve 30. letech 20. století vyvstává celá řada otázek. Jak je možné, že tak velké množství z nich podlehlo nacionalismu a antidemokratickým tendencím? Jak je možné, že v tak velkém množství podporovali všeobjímající hnutí s naprosto neurčitým volebním programem? Mohou v demokracii vůbec působit strany na vůdcovském principu? Mohlo Československo účinněji bojovat se zahraniční propagandou, která se snažila podkopávat existenci státu a demokratického systému? Dalo se zabránit skrytému financování antidemokratických hnutí ze zahraničí? A jak je možné, že si někteří lidé přes veškerou propagandu, zastrašování a nacionální vášně zachovali chladnou hlavu a věřili, že národní svoboda bez demokracie a osobní svobody nemá sama o sobě vůbec žádnou hodnotu? Všechny tyto otázky se zdají být až překvapivě aktuální i v dnešní době.

Martin Hájek