Česko-německá spolupráce na olomoucké radnici za první republiky

Historik Martin Hájek se ve svém textu pro Hanácký Večerník zabývá fungováním olomoucké radnice za první republiky, kdy docházelo ke sporům mezi českými a německými politickými stranami.

V Olomouci vládla mezi léty 1919–1925 koalice českých stran všech možných směrů a v opozici k nim stály strany německé. Po volbách v roce 1923 měli čeští sociální demokraté jako nejsilnější česká strana zájem alespoň o jednoho náměstka starosty, ale nezajistili si pro něj dostatečnou podporu, a tak se jedním z náměstků stal lidovec a druhým zástupce německých pravicových stran. Sociální demokraté to vnímali jako křivdu a později si našli záminku ke kritice náměstků. V roce 1925 lidovci při jednom projednávání školských otázek hlasovali společně s německými stranami a zástupci českých levicových stran na ně kvůli tomu začali slovně útočit. Když lidovecký a německý náměstek starosty opustili sál, schůze skončila. Čeští levicoví zastupitelé spolu s agrárníky se pak odmítali účastnit schůzí zastupitelstva, které řídil jeden z náměstků. Starosta města Richard Fischer pak musel řídit zastupitelstvo, radu a všechny odbory a nemohl se nechávat zastupovat náměstky. Tato krize trvala více než půl roku.

Nakonec to dopadlo tak, že zástupci českých pravicových stran se dohodli se zástupci německých pravicových stran a utvořili spolu neformální koalici. Ta se nelíbila českým levicovým stranám, a tak na ní začali útočit. Protože ale zřejmě neměli lepší témata, tak na ní útočili především z pozice českého nacionalismu, že všichni Češi se přeci musí sjednotit proti Němcům a že je česká pravice k Němcům příliš vstřícná a smířlivá. Vznikla tak paradoxní situace, kdy oficiálně národnostně smířliví čeští sociální demokraté napadali česko-německou spolupráci a na radnici mezitím vládli mj. i čeští a němečtí nacionalisté, kteří se podle programů svých stran neměli mít rádi. Vtipné na tom bylo to, že čeští sociální demokraté, kterým tolik vadila česko-německá koalice, předtím hojně spolupracovali s německými sociálními demokraty.

K narušování snah o česko-německou spolupráci se budeme muset vrátit hlouběji do historie. Za starého Rakouska byly státem placené školy, ve kterých počet dětí dosahoval aspoň 40 v průměru pěti let. Vedle těchto státních škol existovaly české i německé spolky, které platily soukromé školy v oblastech, kde byl nižší počet dětí tak, aby nemusely chodit do školy s jiným vyučovacím jazykem a nebyly tak odnárodnění. Na podporu těchto škol vznikaly školské spolky, které zakládaly menšinové školy. Kromě nich existovaly i další ochranářské organizace, které měly bránit odnárodňování pořádáním menšinových kulturních akcí a přednášek, budováním knihoven a podporou menšin. Jedním z takových spolků byla olomoucká Národní jednota. Po roce 1918 nebezpečí odnárodňování Čechů v pohraničních oblastech opadlo, stát zakládal české menšinové školy na německém území, vysílal do oblastí české úředníky a zaměstnance a Národní jednota najednou neměla nic moc na práci, ale měla dostatek peněz, obrovské množství členů a velký vliv. No a tak z obranářské práce přešla v útočnou, plánovala počešťování německých oblastí, navrhovala redukovat německé školství v Olomouci (oficiálně z čistě edukačních důvodů a z důvodů úspory rozpočtu) a snažila se rozbíjet česko-německou koalici na olomoucké radnici.

Paradoxní na tom je, že olomoucký starosta Richard Fischer, který ač sám byl většinově německého původu, byl českým nacionalistou a dlouholetým předsedou Národní jednoty. Na jednu stranu jí vděčil za kariéru a společenský vzestup, na druhou stranu mu ale vyhovovala česko-německá spolupráce a nátlak jednoty k návratu ke spolupráci českých stran se mu nelíbil. Za přílišnou vstřícnost k Němcům v oblasti jazykového práva se ho dokonce jednota pokoušela vyloučit jej ze spolku, což ale nakonec ustál.

Česko-německá koalice pak vládla na olomoucké radnici až do roku 1938.

Martin Hájek