Prostějovská radniční koalice postupuje amatérsky, říká architekt Jeřábek

Zabýval se prostějovskými jezdeckými kasárnami i funkcionalistickým domovem sester. Jezdecké kasárny byly v lednu zbourány, domov sester se mu spolu s dalšími povedlo zachránit – před časem byl prohlášen kulturní památkou, o čemž jsme psali zde. Architekt Vojtěch Jeřábek poskytl Hanáckému Večerníku rozhovor.

Jako občanovi mu vadilo, že se mají bourat jezdecké kasárny a proto se svým kamarádem, dalším architektem Jiřím Zakopalem, začali bojovat za jejich záchranu. Předložili vizualizace a návrhy, jak by se dala budova opravit, včetně různých výpočtů a porovnání, jak to dělali v jiných městech. A výsledek? Radnice se s nimi odmítla bavit, na zastupitelstvu jim politici neumožnili vystoupit, poslechnout si jejich argumenty na besedu žádný radní nepřišel a v proradničních médiích se jim dostalo urážek, za což se musel vydavatel po rozsudku Okresního soudu omluvit.
Svůj boj ale přesto nevzdali a pustili se do záchrany funkcionalistického klenotu – budovy v areálu prostějovské staré nemocnice, v níž bydlely pečovatelky. Na tomto poli zaznamenali Vojtěch Jeřábek s Jiřím Zakopalem úspěch – dům byl prohlášen kulturní památkou. Nyní zakládají spolek Prostor Prostějov.
V rozhovoru pro Hanácký Večerník zmiňuje Vojtěch Jeřábek témata jako je změna vnímání veřejného prostoru, občanský aktivismus či arogance a neschopnost prostějovské radnice.

Angažoval jste se v kauze kasáren a nyní domova sester. Proč je potřeba, aby byli architekti v občanské společnosti takto aktivní?
Zmiňujete kauzy, ke kterým mám blízko především po odborné stránce. Profese architekta zažívá v České republice v posledních letech mírnou renesanci zájmu a důvěry zbytku společnosti. Po neoliberálním rauši let devadesátých a z větší části i nultých let si někteří konečně dokázali sejmout klapky z očí a zjistili, že naše životní okolí – tedy onen dnes často zaklínaný veřejný prostor – rozhodně nevykazuje atributy kvality, které od něj očekáváme. Že ten prostor vlastně často není tak veřejný - a tedy společností sdílitelný a využívatelný - jak by se na první pohled mohlo zdát, a že ten plíživý imperativ privatizace všeho, co by mohlo vykazovat znaky společného či dokonce komunitního, nás v důsledku dusí více, než jsme si byli prvních 20 let bujaré (ne)sebevědomé samostatné existence ochotni připustit.
Postupně vzniká celospolečenské vědomí o nutnosti politiky veřejného prostoru, potřebné míře regulace při rozvoji a správě měst a obcí a péči o již existující hodnoty tohoto prostředí, jako jsou například v úvodu Vámi zmiňované historické stavby, tvořící důležitou část paměti a identity místa. A k tomuto politiku veřejného mají dle mého mínění architekti profesní povinnost se vyjadřovat, neboť jsou společně s filosofy, sociology a sociálními geografy schopni číst společenskou dynamiku a pracovat s městotvornými nástroji, které ji ovlivňují. Tyhle věci nemůže iniciovat ekonom ani právník, jejich - nezpochybnitelně důležité - místo v procesu je až o krok dále.

Cítíte se být aktivistou?
Nemyslím, že bych si svou dosavadní činností statut aktivisty zasloužil. Aktivista věnuje své věci mnohem více času a energie, než já, aktivizovaný občan. Současné nadužívání slova „aktivista" pro označení kohokoliv alespoň trochu občansky aktivizovaného, vnímám spíše jako nenápadný přechod k naplnění pojmu pejorativním významem.

Jaké máte z tohoto veřejného angažmá pocity, co Vás překvapilo a co jste naopak čekal?
Překvapilo mě, jak amatérsky postupuje současná prostějovská koalice ve skrývání vlastní odborné nekompetence při skrývání svých přehmatů. Veškerá argumentace se pohybuje v úrovni statických odhadů snad všech možných odborností vyjma statiků samotných. A když je v Prostějově nejhůř, zamává se hokejkou či jinou sportovní standartou.
Co mě naopak nepřekvapilo, je neochota přiznat jakoukoliv chybu či omyl. Kultura následných trapných „uvádění věcí na pravou míru", kterým nikdo příčetný nemůže věřit, je bohužel stále velmi silná.

Předpokládal jste takovou aroganci, jaké se něštítila třeba prostějovská radnice, když Vašemu kolegovi Jiřímu Zakopalovi neumožnila vystoupit na zastupitelstvu, ačkoliv takový postup je nezákonný?
Souvisí to s amatérským přístupem, jak jej popisuji výše. Než aby koalice nechala občana vystoupit s vědomím, že při šibeničním limitu 2 minuty na projev stejně nelze říct mnoho a následně jeho připomínky bohorovně smetli ze stolu, jak je zdejším zvykem, raději se zaplétá do protiprávních obstrukcí, které se jí pak následně mnohonásobně vrací v médiích. Takhle zbytečně překomplikovaný postup rozhodně nesvědčí o čistém svědomí a zdravém sebevědomí radnice.

Jakou má podle Vás stavba Domova sester budoucnost a jak byste si ji představoval Vy osobně?
Míč je teď jednoznačně na straně samosprávy Olomouckého kraje. Jsem osobně zvědavý, jestli bude ochota vyvinout úsilí na renovaci historicky cenného objektu, který není možné pohodlně napasovat do aktuálního dotačního okénka a navíc pro jeho využití bude potřeba chvíle hledání.
Co se mě osobně týče, líbilo by se mi opustit prokletý rámec všech komunálních úvah, kterým jsou dotace, které pohříchu často tvoří jediné možné investice obcí, bez ohledu na to, zda aktuálně vypsané kategorie odpovídají současným potřebám. Místo toho by se měl kraj sám zamyslet, jak s objektem smysluplně naložit. Typologie budovy umožňuje mnoho způsobů využití od ubytovacích přes školské nebo sociální služby.

Co říkáte na to, jak se vyvíjela celá kauza dnes již zbouraných jezdeckých kasáren? Co by mělo být podle Vás s pozemky nyní?
Tyto dvě otázky spolu úzce souvisí a v tomto kontextu je smutné, že se tak moc spěchalo se zbytečnou demolicí budovy, aniž by byl oznámen záměr dalšího využití území. I po demolici kasáren je ale odpověď na otázku co s lokalitou pořád stejná: urbanistická studie na využití lokality. Jde jen o to, aby město připravilo reálné zadání pro území v jádru obytné čtvrti a přestalo žonglovat s v této části nevhodnými společenskými centry, a aby byla tato studie zpracována kvalitně, na základě veřejné architektonické soutěže. Pokud město opět jako vždycky osloví pouze několik místních kreativců, co za mizivou odměnu dodají kvalitativně odpovídající mizerný výsledek, neposune se kultura městského prostoru v Prostějově dál ani o píď.

Je pro Vás Vaše veřejná činnost nějakým poučením, třeba do všech možných voleb nebo jinak vnímáte třeba celostátní politiku?
Doufám, že si současná koalice odnesla do nadcházejících volebních klání takové vysvědčení, které bude po zásluze potrestáno. Protože já jsem kromě hysterického křiku „Chceme klid na práci!", nesmyslné potěmkiniády s předlážďováním náměstí a již od počátku podezřele vypadajícímu projektu olympijského centra žádné pozitivní výsledky nezaznamenal. A co se týče slavné finanční bilance města: je nasnadě, že kdo se o nic nestará, ten nic neutratí.
Pracuji a žiji v Praze, takže se kromě celostátní politiky samozřejmě zajímám i o tamnější komunální poměry, které třeba zrovna v případě architektury – konkrétně mám na mysli třeba aktuální peripetie okolo Pražských stavebních předpisů a vzniku nového územního plánu – mají značný dosah a rezonanci po celé republice, neboť precedentní váha těchto dokumentů i pro zbytek republiky je potenciálně vysoká.

Děkuji za rozhovor.

-jač-