Glosa Tramvajové peklo v Olomouci

Řidič vezme cedule s číslem linky a konečnou zastávkou a jde je rozmístit po soupravě, aby lidi věděli, kam se jede. Dokončí práci, vrátí se do kabiny, pořádně zazvoní na odjezd a odfrčí do práce. Chápete? V půl páté ráno vám někdo škodolibě zvoní pod okny, jako by troubila vuvuzela. Těch tramvají má dopravní podnik několik desítek.

Druhý díl pekelné ságy se opakuje večer, kdy se tramvaje vrací do domečku, jak říkal syn. Zhruba od desíti do půlnoci. Zase řidič zastaví pod našimi okny, vyháže cedule s konečnými, zazvoní a zmizí do tmy. A hned za ním další. A další. Říká se, že člověk si zvykne na všechno, ale na tohle se prostě zvyknout nedá.

Už dlouhý čas v Sokolské nebydlím. Po desáté večer a v půl páté ráno jsem většinou na opačném konci města. Tramvaje mají elektronické displeje s konečnými zastávkami a řidiči nemusejí roznášet cedule po soupravě. Proč to vlastně neudělali hned v depu, mi vrtá hlavou pořád. Trochu ale olomoucký dopravní podnik podezřívám, že přes modernizaci tramvají se tohoto zlozvyku nezbavil a dál dělá peklo jiným obyvatelům začátku Sokolské ulice. Tabule označující tramvajovou zastávku jsou tam totiž dodnes.