RECENZE Mord je nostalgickou sondou do života Čechů

Kamarádka mne vytáhla do olomouckého letňáku na film jménem Mord, jehož ústředním tématem je zabijačka prasete. Šlo o absolventský snímek mladého režiséra, jenž nyní dokončuje FAMU. I když snímek bodoval na festivalu ve Varech, neměl jsem žádná očekávání. První minuty sledování mne z předsudku vůči filmovým prvotinám vyvedly. Film byl mistrovským dílem, který diváka vtáhne a nepustí. Proč je film tak mimořádným zážitkem?

Zabijačka prasete se koná u stařečků na Osoblažsku v Moravskoslezském kraji každý rok. Je to jediný den v roce, kdy se sejde celá rodina. Muži se věnují porážce (a hlavně slivovici) a ženy kuchyňským pracím. Vše je zkrátka tak, jak to fungovalo po mnoho let. Letos jsou ale věci komplikovanější. Stárnoucí děda od rána přemýšlí, jak zeťákovi Karlovi oznámit, že z důvodu ztráty sil je to již poslední zabijačka.

Jeho vnučce Romaně chybí máma, což svému otci Karlovi klade za vinu, a její sestře Lucii se rozpadá manželství. Do toho strýc Šupina od rána intenzivně nasává, řezník Tonda zapírá, že má navlhlé patrony, a konfliktní soused se je snaží udat policistům, neboť se chce pomstít všem za svůj zpackaný život. Do toho všeho se jim rozleje krev na jelita a prdelačku. Během jediného dne se tak řeší problémy všední, ale i dlouhodobé. Problémy každé generace začínají nabírat na obrátkách.

Důvod, proč mne film tak oslovil, je, že vám osvítí krajinu dětství. Myslím, že nikdo z mladé generace „pozdních“ gen Z již nemá šanci porozumět atmosféře, kterou film úchvatně zachycuje. Sychravý podzim venkova vás vztáhne a (v mém případě) např. připomene návštěvu statku pradědy. Do toho film vyniká tím, jak vykresluje charaktery postav. „Mačo“ otec, jenž během dne sklízí plody svého despotismu, věkem unavený dědeček, který i přes vysoký věk tvrdošíjně shání krev, aby dostál každoroční tradici ochutnat oblíbenou zabijačkovou pochoutku, apod.

Ve filmu se neodehrává žádná převratná věc, nýbrž věci všední, klasické problémy života, které všichni důvěrně znají. Vše je zasazené do světa, který dnes už pomalu mizí, do světa tradic a mezigeneračního soužití. V té zachycené syrovosti (i díky účasti neherců), za kterou by se nestyděl ani Miloš Forman, je naštěstí vše z našich vzpomínek na tuto dobu. A díky tomu jsem z plátna po celou dobu neodlepil oči. Moc za ten zážitek tvůrcům děkuji a již se těším na další počin producenta Matěje Paclíka a režiséra Adama Martince. Vy, kteří jste film v letním kině propásli, máte ještě možnost jej vidět dnes v Metropolu. Určitě si to nenechte ujít.