RECENZE Michael: only Jackson can play Jackson

V posledních týdnech ovládla kina nehynoucí světová legenda. Generace, která Michaela Jacksona poslouchala, se vrací v čase a náctiletí diváci díky novému snímku krále popu znovu objevují. Film Michael není detailním dokumentem, který by si kladl za cíl vyčerpávajícím způsobem projít celý zpěvákův život. Spíš nabízí citlivý náhled na člověka, jehož talent byl tak mimořádný, že se dodnes těžko vysvětluje. A právě v tom je film nejsilnější: nesnaží se nám Michaela rozpitvat, ale připomenout, odkud se mohla brát jeho genialita, jeho posedlost dokonalostí i zvláštní křehkost, která ho provázela celý život.

Velkou roli v  příběhu i Michaelově životě hraje vztah s otcem. Joe Jackson je ve snímku vykreslen jako tvrdý, despotický muž, který se sice snaží ze svých synů vychovat hvězdy, ovšem za cenu bolesti, strachu a ztraceného dětství. Michaelův perfekcionismus tu proto nepůsobí jako samoúčelná póza génia, ale jako něco, co se zrodilo z tlaku, disciplíny a touhy obstát. Film tím nenápadně ukazuje, že za leskem světových pódií a ikonických tanečních kroků stál chlapec, který se velmi brzy naučil, že lásku a uznání si musí odpracovat.

Zároveň však Michaela ukazuje jako čistého, milujícího člověka. Někoho, kdo hudbu nevnímá pouze jako výkon, ale hlavně jako způsob, jak předávat radost. Film se nesnaží těžit z bulvárních momentů, ukazuje Michaela spíš jako citlivého a křehkého člověka, ať už na pódiu, ve studiu, nebo v soukromějších chvílích. Někomu to může připadat příliš uhlazené, jinému právě tohle připomene Michaela, kterého milovaly miliony lidí, jako umělce, jenž měl v sobě až dětskou citlivost a zároveň absolutní kontrolu nad každým detailem.

Samostatnou kapitolou je výkon Jaafara Jacksona, Michaelova synovce, který zpěváka ve snímku ztvárňuje. Tady se nabízí jednoduché shrnutí: only Jackson can play Jackson. Jaafar postavu svého strýce nehraje jen vnějškově, nepředvádí pouhou imitaci slavného hitmakera. Je v něm gesto, pohyb, pohled i energie, která působí překvapivě přirozeně. V tanečních a hudebních scénách je skoro nemožné ubránit se dojmu, že se před námi na chvíli skutečně zhmotnil Michael Jackson.

Film končí v éře alba Bad, konkrétně kolem roku 1988, a světového turné Bad World Tour. Tím se vyhýbá pozdějším, výrazně temnějším a kontroverznějším kapitolám Jacksonova života. Aféra spojená s obviněními ze zneužívání dětí zde z pochopitelných důvodů není prakticky zpracována, takže si ji divák musí doplnit sám, chce-li… Závěr filmu tak působí trochu otevřeně. Jako by vědomě nechával dveře pootevřené pro případné pokračování.

Jako divácký zážitek Michael funguje. Ne jako definitivní rozsudek nad jednou komplikovanou legendou, ale jako emotivní připomenutí toho, proč Michael Jackson zůstává i po letech fenoménem. Otevírá otázku, na kterou se neodpovídá snadno: kde končí obdiv k mimořádnému talentu a kde začíná vědomí ceny, kterou za něj člověk zaplatil. Michael Jackson tu není jen nedostižnou popovou ikonou, ale i někým, kdo jako by celý život doháněl dětství, které mu bylo příliš brzy vzato. Z kina pravděpodobně neodejdete s jednoduchou odpovědí. Spíš vám film možná připomene, že za každou legendou je člověk z masa a kostí. Se vším, co na něm obdivujeme, i se vším, co se už do lesku reflektorů tak snadno nevejde.

A pokud si po projekci budete chtít doplnit ještě jeden pohled na jeho práci a osobnost, stojí za to, vrátit se i k dokumentu This Is It. Ten zachycuje přípravy jeho posledního, už neuskutečněného turné a ukazuje Jacksona především jako soustředěného profesionála s mimořádně přesnou představou o každém detailu a také, jak náročné, inspirativní i výjimečné muselo být pracovat po boku někoho, kdo stejnou dokonalost, jakou vyžadoval od sebe, očekával i od všech ostatních.